Jak všichni dobře víme, byl u nás určitý okruh firem, které si v uplynulém období přišly na opravdu velké peníze. A přišly k tomu třeba i takzvaně jako slepej k houslím. Prostě se situace vyvinula tak, jak se vyvinula, a najednou byly jejich zisky enormní.
A co následovalo? Možná jejich radost, která ale neměla moc dlouhého trvání. Protože máme i politiky. A ti rozhodli, že firmy, které si takto lehce přišly k penězům, mají o jejich nemalou část zase přijít. V rámci sociálního smíru, v rámci určitého rovnostářství, prý v zájmu chudých, jimž štěstí nepřálo.
A tak tu máme od tohoto měsíce schválenou sektorovou daň. Která ale vlastně ani není moc sektorová, protože nemá formou vysokého zdanění obrat celé oblasti ekonomiky, jimž se nečekaně zadařilo, ale jen konkrétní náhle mimořádně zbohatlé firmy.
Onu daň mají zaplatit například jen některé z našich bank. Které by měly odevzdat do státního rozpočtu formou oné extra daně asi dvě až tři miliardy korun. A co to v jejich případě obnáší? Nejen to, že tedy v zájmu státu zchudnou, ale i to, že třeba poklesne hodnota jejich majetku, a tedy i akcií. Na což tyto samozřejmě rovněž doplatí. Stejně jako jejich akcionáři. Na rozdíl od bank jiných, které onu extra daň platit nebudou a budou tedy zvýhodněny. A to po tři roky. Oficiálně.
Zkrátka a dobře se někdo pustil do podnikání a nahrabal si. Což by se dotyčným nemělo vyčítat, protože se od počátku ví, že to je smysl podnikání, že právě kvůli ziskům se podniká a jde o to, aby byly co nejvyšší. Ale naší vládě to zřejmě logické nepřipadá. A tak ty zbohatlé citelně obere. Aby z toho káplo něco i tatíčkovi státu. Který si, jak všichni víme, už dlouho nenahrabal. Naopak – kvůli počínání si našich politiků pomalu přišel na buben.
Stát tedy své prachmizerné ekonomické počínání zkusí zachránit na úkor někoho jiného. A zase bude trocha peněz na to, aby bylo čím plýtvat.