Když jsme se trumfovali za komunistů tím, kdo se má lépe, byly to z dnešního úhlu pohledu vlastně banality. Někdo se chlubil tím, že má třeba džíny, někdo se pyšnil barevnou televizí, někdo autem, kterého se dočkal po letech v pořadníku. A někdo si třeba vyzdobil svůj domov i tím, co vlastně bylo odpadem ze západu, kterému jsme často tak záviděli.
Dnes už se my lidé s takovými banalitami obvykle nespokojujeme. A když chceme žít tak, jak se prý žít má, utrácíme hromady peněz za to, co prý by našinec moderní doby neměl postrádat. A možná tím u ostatních vyvoláme určitou závist a sami se cítíme o něco lépe. Ale má to i svou odvrácenou stránku. A tím je skutečnost, že se sice chceme mít dokonale, ale na takovou enormní dokonalost často nemáme peníze. Inu, nároky můžeme mít neomezené, ale peněz je vždycky jenom tolik, kolik si jich zvládneme vydělat. A mnohdy své touhy nedokážeme zaplatit.
Moudří lidé samozřejmě zastaví utrácení za zbytečnosti, jakmile jim začnou peníze docházet. Ale je tu i hodně lidí, kteří se utrácení chtějí věnovat i tehdy, když už nemají ani vindru. A to je možné jedině za cenu dluhů.
České domácnosti si prostě půjčují peníze. A dělají pořád větší a větší dluhy. V lednu letošního roku tak dokonce dosáhly dluhy českých domácností u bank neskutečných 2,253 bilionu korun. A růst takových dluhů podle České národní banky pokračuje.
Jen ve zmíněném lednu stouply dluhy našich domácností meziměsíčně o 5,2 miliardy korun a meziročně o 104 miliard. A ani u nefinančních podniků nebyl vývoj pozitivnější, tam tytéž nárůsty činily 9,7 miliardy a 109,2 miliardy korun. A co se týká dluhů domácností u bank, ty rostou skoro nepřetržitě od února roku 2016.
Domácnosti u nás dluží hlavně kvůli úvěrům spojeným s bydlením, které činily na konci ledna skoro čtyři pětiny všech dluhů našich domácností. A můžeme jenom doufat, že zvládnou i splácení.