Existuje mnoho případů, kdy se instituce nazývaná stát chová ke svým občanům i vysloveně macešsky. Ale i opak je pravdou. Jsou i chvíle, kdy se člověk ocitne ve skutečně nezáviděníhodné situaci a stát mu přispěchá na pomoc. Jistě, není to pomoc nezištná, i zde platí ono známé ‚něco za něco‘, ale přece jenom je to potěšující zpráva, že má člověk nárok i na nemocenskou.
Nemocenskou může zaměstnanec čerpat, pokud je jeho pracovní neschopnost náležitě dlouhá. Náleží na ni nárok teprve od patnáctého dne trvání pracovní neschopnosti, a to v případě, že byl dotyčný pojištěnec lékařem uznán dočasně práce neschopným kvůli nemoci či úrazu a pokud bylo vyplněno hlášení takové pracovní neschopnosti.
Nemocenská tak navazuje na náhradu od zaměstnavatele, jež je poskytována v prvních čtrnácti dnech pracovní neschopnosti a jež se vyplácí pouze za pracovní dny.
Nemocenskou lze čerpat až do dne, v němž byl člověk opět uznán práce schopným, respektive do doby, než byl dotyčnému přiznán status plné či částečné invalidity. Není-li pak určeno jinak, může tato forma pomoci trvat až 380 kalendářních dnů.
Nárok na nemocenskou však nemají následující kategorie našich občanů:
- Dlouhodobě nemocní lidé, tedy ti, kdo jsou práce neschopní déle než před okamžikem zmíněných 380 dní.
- Práce neschopní starobní nebo invalidní důchodci, pokud jejich nárok na nemocenskou přesáhne sedmdesát dní během jedné pracovní neschopnosti nebo několika pracovních neschopností v průběhu kalendářního roku.
- Nezaměstnaní s výjimkou týdenní ochranné lhůty od ukončení pracovního poměru.
- OSVČ, pokud si neplatily dobrovolné nemocenské pojištění aspoň 180 dní v předcházejícím roce.
- Lidé zaměstnaní na dohodu o provedení práce nebo na dohodu o pracovní činnosti, pokud jejich příjem nepřesahuje stanovené hranice příjmů.
- A pochopitelně i další lidé, kteří nevykonávají klasické zaměstnání.