I kdybychom měli práci seberaději, je jisté, že potřebujeme ono pomyslné světýlko na konci tunelu, jímž je starobní důchod. Ani ti nejpracovitější lidé přece obvykle nemohou pracovat až do své smrti. Jedině s výjimkou těch, kdo zemřou ještě poměrně mladí, v produktivním věku. Někdo je po letech práce a při svém věku zkrátka ve stáří unavený, a i kdyby ne, přestává být pro zaměstnavatele atraktivní. A pak tu máme záležitost zvanou důchod, do které se uchylují lidé mající už své odpracováno.
Naši lidé po celou dobu, během které pracují, samozřejmě automaticky odvádějí příspěvky do společné kasy, díky nimž jsou na penzi pojištěni. A když platí dost dlouho, vypočítá jim stát penzi, kterou pak pobírají, když nastane jejich čas.
Ale takové důchody jsou k zlosti. Lidé si je moc nepochvalovali ani v dřívějších dobách, protože si toho za ně nemohli zrovna moc dovolit, a dnes už je ona nespokojenost ještě daleko větší, protože kromě nízkých důchodů máme i stále vyšší věk, od kterého lze důchod pobírat. A navíc se tu důchodový systém kvůli své prodělečnosti průběžně reformuje, takže mnozí z nás nemají třeba ani tušení, kdy a za jakých podmínek odejdou do důchodu oni.
Dnes se tedy ví to, že mají nárok na starobní důchod ti, kdo dosáhli předepsaného věku a předepsaně dlouho platili sociální pojištění. Což v současnosti představuje věk šedesát až pětašedesát let a pojištění trvající pětadvacet až pětatřicet let. Kdo toho nedosáhne, nemá nárok. A kdo toho dosáhne? Ten by se mohl zaradovat, kdyby ovšem nevěděl, kolik že mu bude státem přiděleno. Což rozhodně nejsou horentní částky. Protože vezmeme-li si letošní data, uspokojilo by vás mít jistých 4.400 korun základní výměry měsíčně a k tomu zásluhovou výměru závislou na dosavadních výdělcích a počtu odpracovaných let? Navíc po redukci, která snižuje rozdíly mezi výšemi výdělků u různých lidí, to aby se měli všichni stejněji? Jestli ano, gratuluji vám. Protože většině lidí toto důstojné stáří sotva zajistí.