Pokud se u nás někdo dostane do skutečně extrémně tíživé ekonomické situace, může se propracovat až do neblahé situace zvané bankrot. Tedy do stavu, kdy už není schopen své finanční závazky vůči věřitelům v žádném případě splnit. A pokud se nedočká cizí pomoci, je nevyhnutelně ztracen.
Do podobné situace se lze dostat v podstatě dvěma způsoby:
- platební neschopností alias insolvencí,
- nebo formou předlužení.
Co si pod těmito pojmy představit?
Pokud se někdo (a to klidně kdokoliv, nejenom fyzická osoba) dostane do platební neschopnosti, znamená to, že má více věřitelů, tedy těch, jimž má něco platit, a takové peněžité závazky, u nichž už uplynulo více než třicet dní od jejich lhůty splatnosti a tyto přesto nebyly uhrazeny, protože dotyčný nemá z čeho je vyrovnat. Případně jde o takzvanou fikci insolvence, kdy dlužník přestal platit podstatnou část svých závazků, neplní si své povinnosti finanční povahy po více než tři měsíce po termínu splatnosti, dotyčný neuspokojí splatné peněžité pohledávky ani formou exekuce nebo dlužník nesplní povinnost předložit seznamy majetku, závazků a zaměstnanců navzdory rozhodnutí insolvenčního soudu.
K předlužení pak dochází pouze u právnických osob a podnikatelů, které mají více věřitelů a jejichž závazky překračují hodnotu jejich majetku.
V takových situacích lze oprávněně předpokládat, že dlužník nebude schopen dostát všem svým závazkům, a tím začíná hrozit riziko bankrotu alias úpadku. A to se dá řešit případ od případu různě. Například konkursem, reorganizací či oddlužením.
Ovšem na rozdíl od obyčejných lidí a firem jsou tu i ‚nedotknutelní‘. Tedy ti, kdo se insolvence bát nemusí. A těmi jsou stát, územně samosprávný celek, Česká národní banka, Všeobecná zdravotní pojišťovna, Fond pojištění vkladů, Garanční fond obchodníků s cennými papíry a politické strany či hnutí během voleb podle zvláštního právního předpisu anebo v jiných zákonem taxativně vymezených případech. Za ty to přece vždycky někdo zaplatí. Kdo? No my prostí lidé přece.