Nevím, jak je tomu u vás, ale když se já podívám na americkou stodolarovku, není mi na ní vyobrazený jediný jejich neprezident Franklin ani trochu sympatický. Nic proti němu, konec konců i známý farář z komedie Slunce, seno, erotika praví, že pán bůh nadělil každému podle svého uvážení, ale prostě mi dotyčný svou vizáží nesedí.
O mnoho lépe si pak v mých očích nestojí ani prezidenti na tamních jedno- a dvoudolarovkách. Nevím proč, ale prostě mi ani tito nepřipadají nijak mimořádně přitažliví.
Nikterak mimořádně sympatický mi není ani pan Churchill na pětilibrovkách, ani Karel IV, Komenský, Masaryk či Palacký na bankovkách našich.
A aby se snad dámy necítily ukřivděné, nevidím nic extra ani na naší pětisetkorunové Boženě Němcové, ani na bankovkové britské královně, o Anežce na starých padesátikorunách ani nemluvě.
Jak říkám, nic proti nim, ale dotyční a dotyčné na mě prostě nepůsobí nikterak sympaticky. A pokud bych měl žít v jejich blízkosti a neznal dost pozitivních stránek jejich charakteru, nic bych si s nimi nezačínal.
Ale navzdory tomu mě ti zmínění a ty zmíněné přitahují, přesto jimi neopovrhuji a mohu-li, chci je mít. Tedy v té podobě, o níž jsem se zmínil, tedy ve formě bankovek.
Nemusíme si jistě vysvětlovat, proč je tomu tak, že? Peníze jsou prostě peníze, ty jsou něčím, co dává jejich momentálnímu majiteli možnost směnit je za libovolné dostupné zboží či služby. Peníze jsou znázorněním majetku, penězi se určuje hodnota čehokoliv, kdo je má, může vést daleko spokojenější život než nějaký chudák bez koruny v kapse.
A tato role peněz je u nich zásadní. Ona hodnota, již finanční prostředky symbolizují, je natolik významná, že po nich prostě nelze netoužit. A to bez ohledu na to, kdo je na nich vyobrazen.
Což nejlépe symbolizuje třeba naše předlistopadová stokoruna. Značnému množství našinců se jak známo protivila, nebyla nám po chuti, a přesto jsme ji kvůli její hodnotě akceptovali. I když z ní na nás zíral Gottwald.