Všichni lidé z něčeho žijí, a to obvykle ze svých vlastních příjmů. Každý, kdo může, si někde vydělává, a ti ostatní se nechají aspoň živit někým jiným v některé z různých forem, od péče jejich rodičů v nezletilosti přes podpory v nezaměstnanosti, příplatky, doplatky a další dávky až po důchody.
Všichni tedy z něčeho žijeme a nějak se máme. Ale protože každý žijeme v různých poměrech s různými podmínkami, máme se pochopitelně různě. Někomu se daří lépe, někomu hůře, někomu třeba také vůbec. A nezáleží tu jenom na konkrétních faktech, ale i na vnímání své vlastní situace a možností těch ostatních.
Někdo se tedy má líp a někdo zase hůř. Někdo vede rajský život, kdežto někdo jiný stěží proplouvá životem a co chvíli je v tísni, ne-li přímo v krizi.
Někdo pobírá aspoň průměrný příjem, a měl by tedy žít průměrně. Ale i takový průměr lze považovat za učiněné terno, protože ani na ten mnozí lidé nedosáhnou. Vždycky je někdo, kdo je nad ním, a někdo, kdo je pod. A je jasné, že čím podprůměrnější příjem někdo má, tím je mu hůř. I když to samozřejmě neplatí všeobecně, protože ekonomickou situaci lidí ovlivňují i jiné parametry, jako bydliště a cenová hladina v něm, potřeby, jež se musí uspokojit, zdravotní stav, velikost rodiny a podobně.
A tak je záhodno brát otázku statistiky s rezervou. Není záhodno posuzovat kvalitu ničího života jenom podle čísla na jeho výplatní pásce a kontě. Je třeba vzít v úvahu i individuální hlediska.
A když se nad tím zamyslím, mám se vlastně reálně o dost jinak, než jak bych se měl statisticky mít. A vy dost možná také. Protože jsou lidé, kteří i pomalu s pár korunami vedou spokojený život, zatímco jsou tu i ti, kterým ani enormní příjmy nestačí.
A proto zkusme zapomenout na statistiky a podívat se střízlivě na svou existenci. A možná dospějeme k tomu, že se nemáme vůbec špatně. Anebo tomu může být přesně naopak.