Tak se prý my Češi můžeme těšit na miliardy, které dostaneme z unijního fondu obnovy a které nám mají pomoci k hospodářskému oživení naší země. Od Bruselu dostaneme k dispozici dotaci ve výši 172 miliard korun, která má posloužit k masivní podpoře veřejných investic v několika následujících letech.
Tato dotace má být určena v první řadě na digitalizaci a ekologii, jak se o tom s našinci ve své informaci jednoduše a nekonkrétně podělilo ministerstvo průmyslu, a má stimulovat ekonomický růst.
Což je ale – jak už tomu tak v nejednom případě i v minulosti bylo – ne zrovna šťastné řešení. A to ne proto, že by se nám snad nějaké ty peníze navíc nehodily, ale proto, na co jsou v nemalé míře určeny a v jaké době přicházejí.
Jde totiž o finance určené na projekty, jež bychom u nás stejně realizovali, jenom s tím rozdílem, že je za nás zaplatí jiné eurounijní státy, a přicházejí v době, kdy u nás máme nízkou nezaměstnanost a rostoucí inflaci, což znamená něco, čeho vlastně s výjimkami jako energetika, obnova lesů a školství, není zapotřebí. A jako naschvál jsou právě tyto oblasti, jež zrovna zazněly, poddimenzovány.
Problém je tu pak s tím, že s výjimkou tématu digitalizace nejde popis jednotlivých oblastí, na něž je tento plán obnovy zaměřen, dál než za rámec bezobsažných hesel, a podpora ekonomického růstu tak závisí na tom, jak se tyto peníze podaří využít. A po zkušenostech, jež máme s tím, jak se nám dařilo čerpat peníze z evropských fondů doposud, se nelze neobávat, že to nakonec dopadne neslavně.
Dá se tak nastartovat růst životní úrovně a ekonomiky členských států Evropské unie, nás nevyjímaje, lze tím dosáhnout vyspělé a udržitelné ekonomiky a společnosti. A jestli tuto šanci opět promrháme…
Co vlastně zbude? Zbude dluh, který se bude desítky let splácet. Protože si na toto Brusel půjčí. Jak jinak. A takový bruselský dluh bude i naším dluhem, bez ohledu na to, co nám tento přinese.