Lidem je možné sáhnout na ledacos. Ale zatímco někdy to projde, jindy ne. A jestli to někdy zaručeně neprojde, daleko jistěji než nějaké to harašení, jsou to situace, kdy se lidem sáhne na peníze. Peníze jsou totiž důležité, každý jich chce mít co nejvíc, a běda tomu, kdo by o ně chtěl člověka z jakéhokoliv důvodu připravit. Co si budeme povídat, že? I vy to přece určitě znáte. Třeba i z naší dnešní reality.
Zatímco předchozí vlády našim lidem rozdávaly finanční prostředky měrou více než vrchovatou, čímž si kupovaly přízeň veřejnosti, ta dnešní vláda je jiná. Sice také leckomu dává, ale nečiní tak v rozměrech, v jakých to dělali ti před ní, a navíc se takové peníze v dnešní době znehodnocují vlivem inflace, a tak pro ni spousta lidí nenalézá slova chvály, ale právě naopak. Všichni bychom chtěli, aby nám vláda daleko více dopřávala, bez ohledu na to, že se ví, že na to stát už dávno nemá, a všichni také chtějí, aby už konečně skončilo to dlouhodobé zdražování, které nám tahá peníze z kapes.
Jenže ono to nejde. My lidé si totiž můžeme nalhávat co chceme, a nějakou dobu se tomu dá i věřit, ale pravda vždycky nakonec vypluje na povrch. Když se dlouho neúměrně utrácí, musí zákonitě vzniknout dluh, a když peníze ve státní kase nejsou, není ani co rozdávat. Leda že by si ti nahoře jako už tolikrát předtím populisticky půjčili, což by ale nakonec stejně museli všichni našinci zaplatit. A čím déle by se otálelo, tím by bylo vyrovnávání závazků bolestivější.
A tak je dobře, že nám vláda utahuje v současnosti opasky. Kdyby to neudělala ona, musel by to udělat někdo z těch, kdo ji v budoucnu vystřídají. A jestli je na počínání dnešní vlády v tomto ohledu něco špatné, je to skutečnost, že neutáhla kohoutky dost. Takže dluhy přesto rostou. Což lidem moc nevadí. Je přece bližší košile než kabát. Do doby, než zjistíme, že jsou státní finance i naše finance. A že čím větší dluhy dnes naděláme, tím spíš přijdeme o hodně. Nebo i o všechno.