Člověk by lehce nabyl dojmu, že když se kvůli protipandemickým opatřením zavřela spousta firem nebo se u těchto alespoň zkomplikoval jejich provoz, podepíše se to na trhu práce. Že ti, kdo pracovali v podnicích zasažených krutě zmíněnými opatřeními a třeba nejen těmito, skončí na úřadech práce a o práci tu bude docela nouze.
Jenže to se nestalo. V říjnu jsme u nás prý měli jenom 2,6procentní nezaměstnanost, což je číslo o 0,6 procenta nižší než v roce předchozím a o desetinu nižší než v předcházejícím měsíci. Z mužů ve věkové kategorii patnáct až čtyřiašedesát let tak pracovalo podle Českého statistického úřadu 81,6 procenta, z žen 68,1 procenta.
Když tedy vezmeme v potaz, že je v tom započítána i ona skupina lidí, která se ani nepokouší práci najít, je snad přímo s podivem, jak se naše ekonomika dokáže držet nad vodou, kolik příležitostí k uplatnění tu máme.
Ovšem už nyní se očekává, že tomu tak nebude napořád. Že se situace zhorší a nezaměstnanost v následujících měsících poroste.
A to se určitě nebude lidem zamlouvat. Protože všichni víme, že je ekonomická situace našeho státu už nyní zoufalá, rostou ceny kdečeho. A když k tomu ještě lidé přijdou o práci… Prostě bude mnohým z nás ouvej. I když vláda sice slibuje, že bude aspoň těm nejhůře postiženým přispívat třeba na enormně zdražené energie, musíme zkrátka počítat s utahováním opasků. Už tu nebude někdo, kdo dá plošně důchodcům pětitisícový dárek, kdo bude rozdávat na potkání. Je tu jiná politická garnitura než ta dosavadní enormně štědrá, do voleb je daleko a není vlastně ani kde ještě brát.
A tak si dopřejme bohatého Ježíška. Je totiž otázkou, jak bude po něm. Jestli budeme mít hluboko do kapsy nebo budeme mít přímo jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou.
Ovšem na jedno bychom ani pak neměli zapomenout. A sice na to, že si za to můžeme do značné míry sami. V posledních pár letech si žil náš stát nad poměry, a teď se prostě bude bolestivě splácet.