Už dávno jsme nabádáni, abychom si na stáří šetřili. A doporučovány jsou nám tu hlavně různé penzijní fondy. Jenže čím déle tyto sledujeme, tím více můžeme nabývat dojmu, že to není rozhodně to pravé. A že by bylo možná lepší se zrovna těmto vyhýbat. Protože i navzdory tomu, že jsou vklady sem daňově zvýhodňovány, i navzdory státním příspěvkům v řádu miliard korun se nedá tvrdit, že by šlo o nějaký investiční zázrak. Například v loňském roce většina účastnických fondů doplňkového penzijního spoření prodělala; vyvážené fondy v průměru přes šest procent a ty dynamické dokonce skoro jedenáct procent. Což je rekord. A rekord o to smutnější, že to ani v předchozích letech nebylo vůbec skvělé, že i tenkrát to byla bída. A byť aspoň konzervativní fondy v průměru vydělaly, co je to platné, porovnáme-li jejich zisk 0,37 procenta s více než patnáctiprocentní inflací?
Kdybychom zhodnotili situaci fondů jako za časů komunistů, konstatovali bychom, že za poslední dvě pětiletky překračovaly dynamické fondy inflaci o pouhé mizerné necelé jedno procento a všechny ostatní svou hodnotu ztrácely. A kdo si doposud drží peníze v transformovaných fondech, do nichž už nelze vstupovat a jež nesměly a nesmí být ztrátové, prodělal v témže období na reálné hodnotě přes deset procent.
A kdo že si tu vydělal? Vlastně hlavně a často jedině investiční společnosti, jež si mohly a mohou u transformovaných fondů brát poplatek až 0,8 % z majetku a až deset procent ze zisku ročně, u konzervativních fondů 0,4 a 10 procent a u ostatních fondů jedno a patnáct procent. Což je výše poplatků, ve které nás jejich výší překonalo jedině Španělsko.
Naše penzijní fondy vynášejí čím dál míň, ovšem je spravující penzijní společnosti bohatnou. A rozhodně to tedy nevypadá, že by takové dobrovolné penzijní spoření našincům nějak významněji prospívalo a zajistilo nás ve stáří.