Jestli se politici a ekonomové něčím rádi chlubívají, pak tím, jak se jejich lidu žije líp a líp. A je logické, že je-li tomu tak, není jediný důvod, proč by se tím ti nahoře nepochlubili. A to bez ohledu na to, zda je to jejich zásluha nebo ne.
Když prostě rostou lidem příjmy, když tito berou víc a víc, hned se o tom mluví, hned se to využívá k propagandistickým účelům. Protože reálná čísla na lidi zabírají daleko více než ničím nepodložené sliby. A když se zvýší mzdy a dá se to vyčíslit, je to pádný argument.
Stejně jako je tomu i v současnosti, kdy se oznamuje, že si našinci na začátku letošního roku vydělávali v průměru přes pětatřicet tisíc korun hrubého, tedy o 3,2 procenta víc než o rok dříve. Oněch 35285 korun vypadá skutečně pěkně, stejně jako onen fakt, že šlo o nárůst.
Jenže je tu jedno ale. Totiž nejedno ale.
V první řadě si je totiž nutno přiznat i to, že šlo o pouhý nominální růst. Když se totiž odebere vliv inflace, vzrostla reálná hrubá mzda o pouhé jedno procento.
Dále si je pak třeba zmínit i to, že šlo o jednoprocentní růst, jenž nebude mít dlouhého trvání. Protože je kvůli opětovnému rozjezdu koronavirem donedávna omezeného obchodování na spadnutí vyšší inflace, vyvolaná touhou po uspokojení odložených potřeb i snahou obchodníků přijít si na ztracené příjmy. Takže o to, oč jsme si polepšili, záhy opět přijdeme. Ceny rostou a jen tak růst nepřestanou.
A navíc si na onu zmíněnou průměrnou mzdu nepřišli ani zdaleka všichni z nás. Kvůli koronavirovým omezením došlo k poklesu příjmů v oborech jako kultura, zábava, ubytování, stravování a pohostinství a nejen zde. A to ani nemluvě o tom, že ani tam, kde příjmy neklesaly, nebyly tyto v minulosti nijak vysoké a nejednou se podobaly almužně.
A tak se vlastně není a nebude čím pyšnit. Nepolepšili jsme si nijak závratně a kvůli inflaci už v nejbližších měsících poroste rozdíl mezi reálnou a nominální mzdou. Takže sice bereme víc, ale nepomohli jsme si. A sotva tomu bude brzy jinak.