Všem nám určitě někdy v životě bylo kladeno na srdce, abychom si spořili. Abychom odkládali nějaké ty peníze na později, kdy nám přijdou vhod, pokud bude potřeba platit nenadálé výdaje nebo nám třeba poklesnou příjmy pod únosnou mez.
A tak si poměrně často šetříme. Máme-li z čeho, pochopitelně. A nejen že hromadíme peníze, ale snažíme se je také do něčeho vložit ve snaze zajistit si růst úspor nebo aspoň omezit ztrátu, již nám přináší inflace.
Podle údajů Českého statistického úřadu vzrostly hrubé úspory českých domácností v loňském roce na 597,8 miliardy korun, což byl více než znatelný nárůst, a našinci měli na konci loňského roku ve finančních společnostech víc než tři biliony korun. Za čímž ale není ani tak skutečná snaha našinců si našetřit, jako spíše nemožnost utrácet tolik kvůli omezením, jež nám přinesla koronavirová pandemie. Leccos bylo prostě zavřené, nebylo za co své peníze utratit, a tak jsme si našetřili docela slušné peníze.
I když jak se to vezme. Zatímco má třicet procent našinců majetek v odhadované výši jednoho až pěti milionů, víc než osm procent pěti až deseti milionů a pět procent dokonce více než deseti milionů, jsou tu i ti, kteří mají méně než sto tisíc. Přičemž ale nejde pouze o naspořené peníze, ale i o další jmění, jako jsou třeba nemovitosti.
Nadpoloviční většina z nás tak má majetek ve formě vlastní nemovitosti a zájem o takovou investici, především do rekreačních objektů, mimo jiné i v souvislosti s pandemií citelně vzrostl. Protože ceny nemovitostí rostou a tyto jsou tak v době nejistoty a zanedbatelného úročení u finančních vkladů jistotou zisku.
Ovšem zatímco někteří z nás investují, jiní upadají do dluhů. Skoro šedesát procent z nás má nějakou půjčku, a čím více jmění máme, tím jsme prý i zadluženější.
Každý jsme prostě jiný. A není na tom nic divného. Protože je každý svého štěstí strůjcem, a je tak na každém z nás, zda radši bude spořit nebo dělat dluhy.