Mám podle mého názoru docela vzácný dar. Vzácný navzdory tomu, že by se mělo jednat o samozřejmost, o něco, co by měl mít každý svéprávný našinec. Mám dar umění zacházet s penězi. Nebo jsem o tom aspoň přesvědčen, navzdory tomu, jak na mne každou chvíli útočí banky nebo nějaké investiční fondy a jim podobní, dožadující se, abych do něčeho investoval, což nedělám, protože zkrátka nemám v podobné počínání moc důvěry a nechci riskovat zbytečné ztráty.
Už odmala jsem věděl, že peníze, které nemám v mé zásuvce stolu, nemohu utrácet. A bylo to v té době nejpochopitelnější a nejjednodušší, jaké to mohlo být, protože tu byla jenom hotovost, a když jsem neměl žádnou, prostě mi nikdo nedal nic na dluh. Takže kdykoliv jsem něco chtěl, musel jsem si na to našetřit. A to z kapesného nebo z peněz za odváděné domácí práce, za které jsem dostával korunu za výkon. Třeba za umytí nádobí nebo vynesení koše.
Pak jsem věděl, že mohu mít jenom to, na co si vydělám. A musel jsem hodně počítat, abych vyžil nejdřív s devíti stovkami v prvním a čtyřmi tisíci v druhém zaměstnání. Ale jakkoliv to byl dost ubohý život, nestěžoval jsem si. Zvládalo se to sice těžko, ale to podstatné jsem vždycky měl. Odečetl se z toho nájem, daly se stranou peníze na dojíždění do práce, a ze zbytku se prostě kupovalo to, co bylo potřeba. A vesměs jsem ještě pár korun ušetřil. Třeba i pět korun denně.
A pak se postupně moje situace zlepšovala. Plat rostl a úspory také. A konečně jsem si tedy mohl začít užívat. A užíval jsem si a užívám si, vždy ale jenom v rámci svých finančních možností. Bez žadonění o podporu od státu, bez půjček od kohokoliv. Co mám, to mám. A díky tomu naspořenému už nemusím průběžně počítat peníze, jen čas od času zkontroluji, jestli náhodou nepříjemně neubývají.
A přál bych si, aby měli tento dar, tuto schopnost, i ostatní. Aby se i oni měli v rámci možností dobře. A aby nerozhazovali hloupě peníze a pak jenom neječeli, jak se v naší zemi nedá normálně žít. Dá se to!