V posledních letech se stávají kryptoměny pro mnohé z nás hitem. Kdekdo proniká do tajů jejich existence a dospívá třeba k poznání, že jsou tyto atraktivní i pro něj. Jakkoliv se jimi totiž nedá platit stejným způsobem jako klasickými penězi, jakkoliv jde o prostředky, jimiž lze platit jen na internetu, případně jež se dají využít jako možnost investice, mají i tyto své přednosti.
A k takovým přednostem kryptoměn patří například i jejich relativní anonymita. Tyto nejsou vydávány žádným státem, žádnou vládou či centrální bankou, a tudíž jsou těmito institucemi neovlivnitelné. A také se zdají být poměrně anonymní.
Jenže ono to s tou jejich anonymitou také není zase až tak slavné. Točí se v tom velké peníze, a proto už dnes znají finanční úřady všechny bankovní účty různých směnáren kryptoměn a provozovatelů platforem pro směnu. A tak dokážou identifikovat, komu z našinců přijdou z těchto účtů peníze, a vědí, že to souvisí s kryptoměnou.
A proto už se dnes nedá moc spoléhat na to, že se finanční úřad nedozví o tom, že někdo kryptoměnu prodá.
A co tomuto následuje? Pochopitelně povinnost zaplatit daně, spadající do kategorie ostatních příjmů. Člověk prostě kryptoměnu za určitou cenu nakoupil a za určitou prodal, a když mu to něco vyneslo, musí se z takového zisku odvést patnáctiprocentní daň. Pro Českou národní banku je to prostě zisk z prodeje nehmotné movité věci.
U kryptoměn se pak u nás musí taková daň platit kdykoliv. A protože je v tom docela chaos a není jednoznačné, co je tu vlastně nabývací cena, používá se buď aritmetický průměr nabývacích cen, nebo rozdíl mezi cenou při prvním nákupu a cenou při prodeji.
Ale každopádně chce náš stát i z kryptoměn něco mít, chce si urvat svůj díl. A není vlastně ani divu. Protože našinci jen v prvních čtyřech měsících letošního roku nakoupili kryptoměny za bezmála tři miliardy korun. A to určitě není pakatel.