Už za dávných dob se říkalo, že děti jsou hodně drahé hračky. A kdo umí počítat, ten se vždy hravě dokázal přesvědčit o tom, že je to pravda. Děti jsou totiž skutečně něčím, co stojí velké peníze, a to vlastně už od prvních okamžiků jejich života. A když na to přijde, vlastně i ještě dříve, než se narodí. Výdajů, které s nimi souvisejí, je vždy požehnaně. A tak není divu, že jsou na tom finančně lépe ti, kdo je nemají. A to i když se nebavíme bezprostředně o penězích, které rodiče za své ratolesti utrácejí.
Ovšem navzdory tomu je u nás jeden a půl milionu domácností, v nichž žije aspoň jedno vyživované dítě. A je to jedině dobře, protože kdyby jich nebylo, neměl by se o nás napřed kdo postarat na stará kolena, a pak bychom vymřeli. Ale to neznamená, že je takovým domácnostem třeba aspoň z vděčnosti zajištěna solidní životní úroveň. Spíše je tomu naopak – domácnosti s dětmi jsou podle různých výzkumů vždy těmi chudšími.
Tři čtvrtiny z domácností s dětmi jsou tvořeny dvěma dospělými, obvykle rodiči, plus minimálně jedním dítětem. Ve třinácti procentech případů jde o rodiny, v nichž chybí jeden z rodičů a druhý je tedy takzvaným samoživitelem. Asi deset procent rodin jsou ty, v nichž žije kromě rodičů a vyživovaných dětí ještě někdo další, třeba prarodič nebo ekonomicky aktivní sourozenec. A nejméně je u nás rodin, v nichž žijí děti s někým jiným než s rodiči.
Všeobecně platí, že čím méně dětí v rodině je, tím lépe je na tom tato po ekonomické stránce, tím větší jsou tu průměrné příjmy na každou osobu. Nejlépe jsou na tom úplné rodiny s jedním dítětem, naopak ty, kde mají tři a více dětí, patří obvykle mezi ty chudé. Ale nejhůře jsou na tom neúplné rodiny, především pak samoživitelé se třemi dětmi.
Taková je prostě realita. A není na tom nic divného, protože děti nevydělávají. A je to smutná realita. Protože to nestimuluje k tomu, abychom měli potomstvo. A tím i budoucnost.