Peníze jsou dokonalé hlavně v tom, že mají za úkol symbolizovat určitou hodnotu, která se dá v rámci panujících pravidel kdykoliv směnit za jinou hodnotu. Prostě se všude kolem nás nabízí něco, co si můžeme v případě svého zájmu pořídit, a aby pořízení něčeho takového bylo jednoduché, nestanovuje se hodnota toho nabízeného tak, že bychom se museli pídit po tom, jakou za to bude poskytovatel požadovat protislužbu, ale v podobě ceny vyjádřené penězi.
U každé nabídky je prostě cena udaná v penězích. A je jenom na nás, zda takové peníze máme a zda jsme ochotni je za pořízení si toho dotyčného obětovat.
Dalo by se říci, že nám tedy umožňují peníze maximálně výhodně a civilizovaně obchodovat a že nám díky nim nic nechybí. Což je jejich nesporné plus. Jenže když ono to tu není zase až tak dokonalé. Protože dokonalé by byly peníze jedině tehdy, když by měly svoji stálou hodnotu, když by za ně mohl mít člověk totéž kdykoliv ve stejném množství a kvalitě. Což se ale v naprosté většině situací nestává. Jakmile peníze máme, začne nám z nich ukusovat zlo jménem inflace. A čím déle takové peníze vlastníme, tím méně za ně jednoho dne dostaneme.
Dá se proti tomu nějak bránit? Pochopitelně někdy ano. Když se takové momentálně přebývající peníze dobře investují, mohou svému majiteli přinášet úroky, jež snižují vliv oné zpropadené inflace. Ovšem je smutnou skutečností, že investování, které by dokázalo kompenzovat inflaci, bývá spíše vzácností. A kdo chce inflaci porazit, musí obvykle docela dost riskovat. A pak se může stát, že někomu takovému nezbydou třeba ani investované peníze samotné. A určitě se tento nemůže utěšovat tím, že když přišel o investice, aspoň si nemusí dělat těžkou hlavu kvůli inflaci.
A tak se sice za penězi ženeme, ale zároveň je nejednou i přímo proklínáme. Protože bychom určitě chtěli mít finanční rezervy. Ale ne takové, které jednoho dne budou natolik znehodnocené, že člověk lituje, že si šetřil.