Kdyby byla situace na trhu financí dokonalá, fungovalo by to následovně. Ti, kdo se starají o velké finance, tedy o ty státní, by pouštěli do oběhu tolik peněz, kolik jich lze aktuálně utratit za zboží a služby, jež se nabízejí, a to tak, aby nabídka odpovídala poptávce. Nemělo by tak docházet ani k tomu, aby peníze někomu zbytečně přebývaly a tento je už neměl za co utratit, a neměly by být ani nedostatkové, to aby na trhu nezbývalo těm nabízejícím to, co už nelze nikomu prodat, protože není za co. Peníze by pak měly mít v ideálním případě stabilní hodnotu, nemělo by docházet k tomu, aby si je člověk jednoho dne vydělal, pak si je uložil na později a jednoho dne zjistil, že už za ně nedostane to, co si v době jejich vydělání zasloužil.
A co se týká financí malých, tedy finanční situace skupin obyvatel a jednotlivců, měl by mít každý v ideálním případě zajištěný dostatek aspoň na to, aby uspokojil své nezbytné potřeby, měl by pracovat a být za to adekvátně ohodnocen.
Kdyby tomu tak bylo, byly by peníze dokonalým nástrojem. Jenže ony takové nejsou a zřejmě ani nikdy nebyly. Jak víme, je jich někdy na trhu málo a jindy moc, a tak někdy nelze prodat všechno to, co se nabízí, a jindy pro změnu peníze natolik přebývají, že to vede ke znehodnocování měny, tedy k inflaci.
Peníze tedy dokonalé nejsou. A vlastně ani nemohou být. Protože jde vždy jen o určité poukázky, za které si lidé mohou pořizovat to, o co stojí. A na důvěryhodnosti takových poukázek se podepisuje ledacos. I rozumné nebo naopak nerozumné počínání politiků a centrálních bankéřů, i chování obyčejných lidí, a zprostředkovaně i situace jinde ve světě, jehož jsme součástí. Na čemž nic nemění vlastně ani to, čím jsou peníze kryté. Zejména pak v případě těch, které známe, a za nimiž nestojí v podstatě už nic jiného než důvěra v ně. Která by mohla také lehce vzít za své.