Ten, kdo má dluhy, je v nezáviděníhodné pozici. Nejen že není soběstačný a je odkázaný na cizí pomoc, ale je vlastně i vydaný na milost a nemilost svým věřitelům. Což pro něj může mít někdy i fatální následky.
Není tedy divu, že i když se žije na dluh docela pohodlně, není to žádoucí řešení finanční situace. Což si v loňském třetím čtvrtletí uvědomily všechny státy Evropské unie. A tyto své dluhy v uvedeném období snížily. S jednou jedinou výjimkou. A tou byla bohužel právě naše republika.
My jediní z celé Evropské unie, jsme loni ve třetím čtvrtletí svůj státní dluh nejen nesnížili, ale dokonce naopak zvýšili. A tento náš dluh tak na konci zmíněného období dosáhl už 45,2 procenta hrubého domácího produktu. Což zjednodušeně řečeno znamená, že bychom měli odevzdat zmíněnou část všeho, co se u nás za rok vyprodukuje, abychom se zvládli s takovým dluhem vypořádat.
Evropská unie jako celek ve třetím čtvrtletí roku 2022 snížila svůj dluh o 1,3 procenta, eurozóna pak o 1,2 procenta, zatímco my jsme byli ve srovnání s týmž obdobím předcházejícího roku o 4,7 procenta zadluženější. Což vyznívá ještě smutněji, porovnáme-li to s rekordmanem Řeckem, které snížilo za stejné období svůj dluh skoro o čtvrtinu.
Nebyla to s námi prostě žádná sláva. A ani nadále to žádná sláva není. Protože kdybychom měli svůj státní dluh nyní splatit, bylo by to pro naši zemi a naše lidi často vyslovené neštěstí. Což si ale politici ani nadále nechtějí připouštět. A kdyby jim snad někdo jejich nerozumné ekonomické počínání připomněl, předhodí kritikům svoji výmluvu spočívající v tom, že jsme pořád ještě jednou z nejméně zadlužených zemí Evropské unie. Což je sice pravda, ale… přesto by to neměl být argument. Protože srovnávat se výlučně s těmi horšími a hřešit znamená ocitnout se jednou na dně. A nechat si leda tak zdát o tom, že bychom dosáhli třeba úrovně Estonska, které má ve srovnání s námi v poměru k HDP dluh pouze třetinový.