Traduje se, že ‚sytý hladovému nevěří‘. A v praxi se to dá interpretovat třeba tak, že se bohatí vlastně vcelku logicky nechtějí o své jmění s chudými dělit. To bylo pouze zavrženíhodným jevem minulého, socialistického režimu, kdy se kdeco znárodnilo, jenom aby to takzvaně patřilo všem. A pokud to dodnes přetrvává na státní úrovni, pak v podobě přerozdělování daní a dalších příjmů státu, které jsou placeny pochopitelně hlavně bohatšími společenskými vrstvami a poskytovány hlavně těm, kdo jsou na tom nevalněji.
Ale i v dnešní době se najdou bohatí, kteří poskytují své peníze těm ve finančních nesnázích. Jenže děje-li se tak, pak nejde o rozdávání, ale pouze o půjčování peněz. Finanční ústavy, které mají k dispozici značné jmění, ale třeba i nebankovní společnosti nebo dokonce lichváři, jsou tu více a tu méně svolní půjčovat těm, kdo potřebují peníze ve větším množství, než kolik je jim přáno. Ale nečiní tak z dobroty svého srdce. Děje se tak v podstatě proto, že ti bohatí chtějí být ještě bohatší. A než aby peníze jenom hromadili, půjčují je s tím, že je budou chtít zpět i s úroky a poplatky. Čímž si ti bohatí ještě polepší a ti chudí na tom tratí.
A když už se to děje, mělo by to mít určitou rozumnou úroveň. Půjčky by neměly být zbytečně předražené, aby se dlužníci kvůli těmto zbytečně neochuzovali. Jenže se tak ne vždy děje. Jsou tu i movití poskytovatelé půjček, kterým je naprosto jedno, co s jejich dlužníky bude, nakolik je to poznamená. Peníze nesmrdí, a proto se někde požadují neskrývaně přehnané úroky. A někde se drahota takových půjček tu více a tu méně důkladně maskuje, aby člověk v nesnázích naletěl a pak už zkrátka platit musel.
U půjček se tak velice často hřeší na to, že lidé ve snaze dostat k dispozici peníze podepíší cokoliv. Nebo podepíší to, o čem si myslí, že to zvládnou, ale myslí si to proto, že nepochopili vše, co smluvní podmínky obsahují.
A proto by měli všichni, kdo si chtějí půjčit, myslet. Protože je stoprocentní pravdou, že jim nikde peníze nepůjčují pouze z čisté lásky.