K tomu, aby v některé zemi vznikl fungující finanční sektor, nestačí jenom natisknout peníze, rozšířit je mezi lidi a říci jim, že se tu odteď bude platit jenom tímhle a ničím jiným, nebo že se bude právě toto směňovat s jinými měnami v takovém a takovém kurzu. Ten, kdo by se rozhodl zavést vlastní měnu podobným způsobem, by určitě hodně rychle neuspěl. Nikdo by tomu, co dotyčný označil za peníze, nevěřil, nikdo by to tedy raději nechtěl a nikomu by nic neposkytl v touze právě taková platidla mít.

Finance totiž fungují jenom tehdy, když nejen existují, ale také se jim dost důvěřuje. Dříve byla taková důvěra postavená třeba na skutečnosti, že byly peníze raženy z drahých kovů, které se mezi lidmi tradičně cenily, to bylo později vystřídáno údajným zaručením daleko obyčejnějších platidel někde v centrální bance uloženým státním pokladem, pak se to změnilo na důvěryhodnost odvozovanou od výkonnosti dané ekonomiky. A dnes? Kdo ví?

Jak potom peníze fungují, to víme všichni. Kdekdo je v případě důvěryhodné měny přijímá ochotně, protože ví, že za ně dostane to, co může očekávat. Za peníze je tak kdekdo ochoten pracovat a třeba nejen pracovat, aby je měl. A dokonce jsou i lidé, kteří si takové peníze spoří na později nebo pro případ nečekané potřeby. A i ti tak činí jedině v případě, že dané měně důvěřují. Protože kdyby se jí nevěřilo, každý by se jí raději rychle za něco zbavil, jen aby mu v ruce nezůstal pomyslný černý Petr.

A protože je v zájmu lidí, aby ekonomika fungovala a peníze platily, je třeba se starat o stabilitu a jistotu měny. Je třeba činit vše pro to, aby měla dobrý zvuk a aby kolem ní nepanovaly žádné zásadní pochybnosti.

Ale počínají si dnešní politici a bankéři právě tak? Obávám se, že ne. Kdyby tak totiž činili, zřejmě bychom u nás neměli rostoucí inflaci, tedy znehodnocování měny. A nemuseli bychom přemýšlet o tom, co si v budoucnu za dnes vydělané peníze budeme moci dovolit.