Mnozí z lidí otevřeně přiznávají, že touží po penězích. A to někdy i přímo nezřízeně. Ale současně platí i to, co se obvykle neříká a někdy ani neví. A sice to, že lidé netouží vždy a po všech penězích. Existují totiž finanční prostředky, jež jsou pro člověka žádoucí, pak ty, které se mohou hodit, a pak také ty, o které dotyčný vůbec nestojí. Zní to sice na první dojem jako nonsens, ale je tomu zkrátka tak.

Proč existuje mezi zdánlivě tímtéž, tedy mezi různými penězi, takový rozdíl? Je to prosté. Příčina zájmu o jedny a nezájmu o jiné finance tkví v tom, nakolik jsou tyto použitelné, nakolik plní účel, kvůli kterému vznikly.

Obvykle žádané jsou tak především takzvané měny konvertibilní. I když se s nimi ani zdaleka všude neplatí a někdy mají využitelnost omezenou jen na nepatrnou část planety, je o ně zájem, protože se dají lehce směnit za jakékoliv peníze jiné. Takže ten, kdo je má, má vždycky jistotu, že bude mít čím platit.

Atraktivní jsou pak i měny, které lze využít v zemích vlastních a těch, do kterých člověk cestuje, ale jinde sotva. I to je logické, protože jezdím-li dejme tomu opakovaně do Jižní Afriky, je jasné, že nenamítám nic proti vlastnění tamních randů, jakkoliv se s nimi mimo tuto zemi a její bezprostřední okolí nic nenadělá.

A nezajímavé jsou pak měny zemí, do kterých se skoro nikdo nepodívá a jejichž občanem našinec není. Protože ty se prostě nedají nikde v dostupném okolí utratit, a i když značí určitou hodnotu, nikdo ji zde neakceptuje. A stejně tak není ani zájem o měny mimořádně devalvující, ztrácející rychle svou hodnotu. A to právě proto.

A tak je logické, že i když jsou každé peníze penězi, není o ně vždy stejný zájem. Některé dokonce zcela ignorujeme. Protože stojíme jenom o peníze, kterými lze platit, za které se dá něco dostat. A jakékoliv finance jiné jsou pro nás bezcenné.