Co se týká našich mezd, můžeme se radovat, že jsou takové, jaké jsou, ale také tak činit nemusíme. Je totiž faktem jak to, že setrvale rostou a dosahují nejvyšší úrovně v rámci tzv. Visegrádské čtyřky, tedy států, které do této patří, tak i to, že reálně klesají a tím vlastně důvod k jakémukoliv optimismu spíše mizí. V České republice prý vzrostla průměrná mzda v soukromém sektoru za poslední rok o deset procent a přesáhla v soukromém sektoru čtyřicet tisíc korun měsíčně, čímž se nemohou pyšnit ani Slováci, ani Poláci a ani Maďaři. A nejen ti. Když se totiž porozhlédneme kolem sebe po Evropě, Kosovo a Ukrajina si o našich mzdách mohou nechat jedině zdát. Ale abychom se zase až tak moc nedmuli pýchou, připomeňme si, že je tu třeba Rakousko, kde se mají řádově dvaapůlkrát lépe než my u nás.
A stejně tak jsme někde plus mínus uprostřed i v otázce daní. Zatímco v některých zemích upřednostňují jednoduše paušální daň z příjmu fyzických osob, jinde vybírají daně progresivní, tedy rostoucí spolu s příjmy, zatímco u nás máme kombinaci obojího ve výši patnáct a třiadvacet procent. A obdobně je to i s povinnými odvody zaměstnavatelů, které můžeme závidět třeba Litevcům a Rumunům, ale na druhu stranu nám nesporně budou závidět Slováci. Protože jsme v tomto případě s našimi 24,8 % pro roční příjmy do 76.330 eur také někde mezi všemi ostatními.
Takže se dá suše konstatovat, že někdo může závidět nám a někomu zase můžeme závidět my. A když je tomu tak, nemůžeme se sice tvářit, že jsme zemí milionářů, ale také bychom se neměli pasovat do role naprostých chudáků. Protože chudáky určitě nejsme. Jak bychom si to mohli ukázat na příkladu mnoha zemí světa, ve kterých chudáci skutečně žijí. U nás máme obvykle co jíst, máme se do čeho obléknout, máme za co a kde bydlet… Prostě máme zajištěné solidní životní podmínky. A skutečnost, že to ne vždy odpovídá našim představám o dokonalosti, není v žádném případě chudoba.