Kdysi jsme u nás za železnou oponou záviděli Západu. A to pochopitelně životní úroveň, jakou tam lidé měli a o jaké jsme mohli leda tak se závistí snít. Jenže časy se mění. A spolu s nimi i vztah mezi ekonomikou naší a kteroukoliv jinou.
Dá se říci, že jsme se už docela dávno odtrhli od východní nouze a začali bohatnout. Ne-li už osobně, pak aspoň jako celek, jako stát. Stalo se to realitou, jakkoliv to kdekoho z nás od sametové revoluce dál zrovna moc nepotěšilo.
Už tenkrát se nám slibovalo, kdy a jak onen bohatý západ Evropy doženeme. Nikdo sice déle netvrdil to komunistické rčení o dohánění a předhánění Ameriky, na kterou jsme zjevně neměli a dodnes nemáme, ale mluvilo se aspoň o tom, v jakém časovém horizontu bychom se měli vyrovnat našim blízkým sousedům.
Někdy to byly úvahy dobře vypadající, někdy nám z těch prognóz byl spíš do breku, ale přesto se srovnávalo.
V dnešní době už jsme prý dosáhli docela solidní úrovně, už jsme rovnocennými partnery některých chudších zemí Evropské unie. Takže bychom mohli z historického hlediska považovat dnešní situaci za dokonalou. Aspoň část kdysi nedostižného Západu jsme dostihli.
Jenže s tím často nejsme ani dnes spokojeni. A kdekdo to u nás dává najevo. A není vlastně ani moc divu, že nás pouhá skutečnost, jak jsme podobní třeba Itálii nebo Španělsku, nemusí právě nadchnout. A to nejen proto, že jde vlastně o státy v rámci EU problematické, zatímco na solidnější země stále ještě nemáme.
Dnes už totiž my lidé víme, že pro nás ekonomická úroveň naší vlasti není zase až tak zásadní. Že skutečnost, že je naše ekonomika lepší než kdysi, neznamená to nejdůležitější, oč nám jde. Jistě, můžeme se tím chlubit, ale nenajíme se toho.
A tak je hlavní to, jak se máme my sami, my jednotliví lidé. Protože i v těch nejbohatších zemích se může umírat hlady. A někomu v podobné situaci těžko vnutíme pýchu na svůj národ.