Co se zajištění na stáří týká, vidíme už dnes všichni, kdo chceme skutečnost vidět, že kdo si na toto životní období peníze nenašetřil, žije hodně nevalně. A co se týká budoucnosti, zjevně nelze počítat s tím, že by došlo k výraznému nebo aspoň nějakému obratu k lepšímu. A tak bychom si na důchod určitě měli spořit i dnes, i nadále. Vypadá to víc než logicky.
Ovšem zároveň tu narážíme i na logiku jinou. A tou je třeba zjevná inflace, která už delší dobu citelně škodí našim úsporám. Ceny rostou a rostou a ti, kdo si tedy peníze odkládají, přicházejí tu pomaleji a tu rychleji o jejich hodnotu. A nikdo z nás často netuší, kolik si za to, co má naspořeno, koupí třeba i jenom napřesrok. O dlouhé době, která dělí mnohé z nás od odchodu na zasloužený odpočinek, už ani nemluvě. A kdo by si chtěl utrhovat od úst s tím, že si za takto naspořené peníze jednou nekoupí možná skoro nebo vůbec nic?
Měli bychom si prý spořit do penzijních fondů. Ty jsou kromě klasických spořicích produktů provázeny i státní podporou, která sice nikoho moc nevytrhne, ale aspoň něco. Jenže zachrání našince právě tyto penzijní fondy? Kdo ví. Říká se o nich, že jde o dlouhodobé produkty, které mohou být v krátkodobém horizontu i prodělečné, což by nemělo lidi odrazovat, jenže kdo ví, zda se tyto stanou aspoň v budoucnu výnosnými? V době, kdy už tu třeba vůbec nebudou ti, kdo nám to dnes tvrdí, respektive kdy už tu nebudou ti, kdo takové fondy dnes spravují.
A tak vidíme jenom to, že jsou výnosy takových penzijních fondů nízké. A jedinými, kdo na nich vydělávají, jsou jejich správci, kteří střadatelům účtují vysoké poplatky. České fondy jsou jedněmi z těch nejméně efektivních v rámci celé OECD, prodělky jsou tu setrvalé, a kdyby nebylo příspěvků od státu a daňových odpočtů, ani pes by po nich neštěkl.
Stát tu tedy těm spořícím přidává přes 7,5 miliardy Kč ročně, ale jaký je výsledek? Vlastně takový, že i ti spořící, i ti nespořící, zemřou ve stáří hlady, pokud se rozhodnou toto využít.