O tom, že nás dnešní Čechy nečeká zrovna ekonomicky dokonalý sklonek života, obvykle víme. Je nám jasné, že lidí v produktivním věku ubývá a tak je stále méně těch, kdo mají živit stále početnější armádu penzistů. A stále více lidí si tak uvědomuje, že to bez vlastního šetření si peněz navíc nepůjde. Ale jak si počínáme? Často hloupě. Často víme, že to nebude v důchodu žádná slast, ale přesto se šetřením si na důchod otálíme. A byť by se mohlo zdát, že těch půl bilionu korun, které mají našinci našetřeno v penzijních fondech, jsou hodně velké peníze (což také jsou), problém jménem penze to nevyřeší. A to nejen proto, že většina lidí začíná se spořením na penzi až v docela pokročilém věku, kdy už tito nestihnou nashromáždit dostatek finančních prostředků, které by jim jejich existenci v penzi zajistily na dost vysoké úrovni.
A tak je prostě skutečností, že se sedmdesát procent našinců na důchod finančně zabezpečuje, polovina z nich dokonce pravidelně, a současně počítáme i s omezenými finančními možnostmi a pověstným utahováním si opasku. A ti, kdo nespoří? To jsou prý hlavně ti, kdo si to nemohou při výši svých aktuálních příjmů dovolit. A jak už tomu tak bývá, odkládá se šetření (aspoň těch větších částek) až na později, do věku kolem padesátky, kdy lidé své platby na penzijní připojištění navyšují nejčastěji. A mnozí považují za nejdůležitější vlastnictví domu nebo bytu jako jistotu. A to znamená v praxi co? Přece to, že jsou naši důchodci poměrně chudí. Nešetří si včas, napřed chtějí začít až ve čtyřiceti, pak v pětačtyřiceti, pětapadesáti až šedesáti, a pak už to nedoženou.
A kdo jsou těmi, kdosi na důchod šetří nejvíce? Prý jsou to muži a lidé s vyššími příjmy. A naopak ženy a svobodní lidé do věku čtyřiatřiceti let ukládají méně, s odůvodněním, že mají nízké příjmy a nestálé zaměstnání. Ovšem současně tito nejednou utrácejí velké částky za zbytečnosti. Než jednou poznají, jaká to byla chyba, což už ale bude nejspíše pozdě.