Chtěli byste žít jako nějací divoši na ulici, nemít co na sebe a hladovět, respektive žít tam jenom z toho, co by se vám podařilo někde najít pohozené? Přežívat ze dne na den s tím, že kdo ví, co přijde zítra, pozítří, za rok…? Určitě odpovíte, že to byste tedy rozhodně nechtěli, že to není život, jaký byste si pro sebe představovali. A upřímně řečeno rozumím naprosto dokonale tomu, proč by se vám podobná existence nezamlouvala. Ani já bych nechtěl žít v podobné nouzi.
A je potěšujícím to, že lidé obvykle v podobné nezáviděníhodné situaci být nemusí. Lidstvo už dosáhlo dostatečně vysoké úrovně na to, aby se dalo podobnému nepříjemnému osudu vyhnout, bylo odhaleno, jak činit, aby žili lidé jako lidé.
Všichni víme, jak se v tomto ohledu věci mají. Když chce žít našinec na vyšší než v úvodu popsané úrovni, musí se postarat, aby získal dostatek finančních prostředků. Tedy musí pracovat a tím vytvářet hodnoty, které si od něho někdo ze zbytku společnosti koupí a na oplátku mu nabídne to, co je nezbytné k dostatečně kvalitním životním podmínkám.
Práce prostě šlechtí člověka, bez práce nejsou koláče. Zní to banálně, ovšem je to skutečnost. A nic na tom nemění ani fakt, že ne každá profese je dost dobře honorovaná a že jsou tedy v našich řadách i ti, kdo si nevydělají na žádný zvláštní luxus. Prostě se musí pracovat, aby člověk mohl žít tak, jak se na normálního člověka sluší a patří. Musí se vydělávat.
A fakt, že si dnes leckdy vydělávají více ti, kdo se zabývají dejme tomu spekulacemi, byrokracií nebo jinými metodami, jež ostatním lidem nepřinášejí v podstatě žádný hmatatelný efekt, je smutnou pravdou. Smutnou proto, že podobní lidé vlastně svým způsobem parazitují na hodnotách, jež vytvořili ti skutečně něco produkující. Stejně jako je nejednou smutné to, že si docela spokojeně žijí i ti, jimž se pracovat nechce, ti, kdo se spoléhají výlučně na nějaké ty dávky, jež jim umožňují získávat protislužby za nic.
A proto bych tu chtěl vzdát hold lidem, kteří skutečně pracují. Bez ohledu na to, kolik si tím vydělají.