Jak si u nás žijeme? Dobře, nebo špatně? Každý z nás by na tuto otázku dokázal odpovědět, a to pochopitelně různě. Protože se náš úhel pohledu liší podle toho, v jaké situaci se my sami nacházíme. Když se někomu vede dobře, bude mít pochopitelně sklony k pozitivnějšímu hodnocení, na rozdíl od toho, kdo se topí v problémech. A rozdíly v názorech na naši současnou ekonomickou situaci se liší klidně i v tom, zda je někdo zaměstnancem nebo zaměstnavatelem.
Proč je tomu tak?
V loňském roce si polepšili naši zaměstnanci na mzdách v průměru o 7,3 procenta. Dalo by se čekat, že budou rádi, jenže oni rádi nebyli a nejsou. A to z toho prostého důvodu, že tento růst mezd nestačil na to, aby se překonala inflace, a tak si mohli tito lidé i po zvýšení mezd koupit méně než dřív. A to nemohlo nikoho těšit.
Zaměstnavatelé pak s touto situací také nebyli spokojeni. A to proto, že zvýšili zaměstnancům mzdy, ovšem výroba nerostla, a tudíž bylo zmíněné zvýšení mezd na úrok zisku firem. Což dolehlo například na průmysl, který doposud nedosáhl výsledků z předkrizového období.
Během krizového období se tak u nás zvýšily mzdy celkem o jednadvacet procent, což v konečném důsledku nedokázalo uspokojit nikoho. Ani ty, kdo tyto peníze vypláceli, ani ty, kdo byli jejich příjemci. A navíc to představovalo a představuje ještě jeden problém. A tím je skutečnost, že jsme tradičně jednou ze zemí, které profitují hlavně z toho, že nabízejí bohatším zemím západní Evropy levnou pracovní sílu. A nárůst mezd při současné stagnaci nebo dokonce poklesu výroby tak činí naše zaměstnance dražšími. A to vede ke ztrátě zájmu o ně na západ od našich hranic. A pokud tak hodláme pokračovat, musíme se smířit s tím, že přestane být naše pracovní síla pro zahraniční firmy výhodná. A pokud budeme chtít ekonomicky obstát, budeme muset najít něco jiného, s čím zabodujeme. Zadarmo nás totiž nikdo živit nebude.