Jestli lidé musí s něčím počítat, pak je to skutečnost, že jednoho dne zestárnou. To je jedna z mála jistot v našem životě, jíž se vyhnou pouze ti, kteří předčasně skonají. A jak všichni víme, není zestárnutí jenom tak. Člověk se s přibývajícími lety vyčerpává, opotřebovává, je stále unavenější, ztrácí schopnosti a přestává stačit držet krok s dobou. A nakonec tedy skončí na zaslouženém odpočinku, tedy v penzi.
Za do té doby odpracovaná léta by se mu měl stát odvděčit tím, že se o něj na stará kolena postará. Protože takový člověk po celou dobu, po kterou pracuje, musí platit právě pojištění pro tento případ, a za tyto odvody by měl být náležitě odměněn, když už není schopen dále pracovat.
Jenže všichni dobře víme, že starobní penze nejsou nijak valné. Že ten, kdo je v důchodu, vesměs nemá na rozhazování, ba nejednou nedokáže ani skromně vyžít. Stát se prostě nepředá.
A tak ti, kdo chtějí mít klidné a finančně zajištěné stáří, potřebují nějaké ty peníze navíc. A ty se jinak než spořením nezískají.
Z našinců si tak spoří na penzi 4,42 milionu lidí. Což lze považovat za docela úspěch, jakkoliv se nejedná ani o polovinu naší populace. Někteří z těchto lidí mají peníze ve třetím pilíři penzijního systému, někteří lidé mají doplňkové penzijní spoření, leckdo má peníze i v dnes již pouze přetrvávajících transformovaných fondech penzijního připojištění.
Na svých penzijních účtech mají našinci řádově 537,5 miliardy korun, v doplňkovém penzijním spoření má více než milion našinců 84,1 miliardy korun, v transformovaných fondech penzijního připojištění mají více než tři miliony Čechů 453,4 miliardy korun.
Dnešní penzijní fondy tedy mají zachránit to, co nezvládá stát. Mají dnešním mladším ročníkům pomoci ve stáří vyžít. A proto se tu pro letošní rok slibuje až dvacetiprocentní výnosnost. Jež je ale u nových fondů provázena i rizikem ztráty, prodělku.
A tak i nadále nemáme jisté, že v důchodu vyžijeme. Ale aspoň naději nám toto spoření dává.