Většinu doby od chvíle, kdy skončil socialismus, jsme z úst našich mocných slýchali, že si máme šetřit na důchod. Že je penzijní systém dlouhodobě neudržitelný a že jednoho dne nebudou důchody k životu stačit, pokud tedy vůbec nějaké budou. A teprve poslední populistické vlády změnily rétoriku a začaly ve svém vlastním zájmu hlásat, co vše pro nebohé penzisty dělají a jak se tito díky nim mají. I když bylo zřejmé a nikdo nepopíral, že to navzdory líbivě vypadajícím valorizacím důchodů nad rámec zákona či vysloveným jednorázovým vládním darům nevypadá vůbec valně. Co se našim důchodcům přidalo, to jim vzápětí vzala rovněž především vládou zaviněná vysoká míra inflace.
Trvá to tak dodnes. A dodnes se tak občas mluví o tom, že si lidé mají šetřit, aby měli v důchodu slušný život, jenž jim státní penze nezajistí. Bylo tu už nesčetně pokusů, jak takové spoření si k penzi zorganizovat, jak ho pro ty spořící zvýhodnit.
Ale takové nápady, jak to zaonačit, skončily nejednou neslavně. A ani současné spoření si na pozdní věk není žádné terno. Transformované penzijní fondy, dřívější takzvané penzijní připojištění, tak třeba vloni opět nepřekonaly inflaci a vydělávaly v průměru pouhých třičtvrtě procenta, což byla necelá čtvrtina dosahované míry inflace, tedy rychlosti, s jakou naše měna ztrácela hodnotu. Což byl ještě tristnější výsledek než v roce předloňském, kdy se výnosy těchto fondů blížily alespoň polovině inflace.
Od roku 2016, kdy tyto fondy naposledy překonaly inflaci, a to o jednu promili (což nevyvolalo žádný opojný pocit), se tak v těchto fondech bez výjimky prodělává. A na k nelibosti těch, kdo tu mají vložené své peníze a jichž byly loni víc než tři miliony.
Navzdory tomu, že transformované fondy převyšují úroky u běžných bankovních vkladů, se tak nejedná o něco, co by se vyplácelo. A to ani navzdory státní podpoře či příspěvkům zaměstnavatelů. A ještě horší je to u takzvaných účastnických fondů současných, u nichž už se negarantuje ziskovost a vlastně ani zachování investic. Tady už se dá i vysloveně prodělávat.
A tak opět stále více ožívají slova písně Karla Kryla: „… třesu se strachem před přízraky, že jednou ze mě bude taky důchodce.“