Co se finanční situace nás Čechů v posledních letech a dnes týká, můžeme slyšet natolik rozdílné názory, až se člověku zdá, že se musí mluvit o dvou nebo ještě více různých zemích. Protože se tu vyjadřují tak rozdílné názory, že je prakticky nemožné, aby bylo to všechno současně v jedné zemi.
Slyšíme třeba o tom, jak jsme vlivem inflace v posledních pár letech přišli o podstatnou část své kupní síly. Ale současně slyšíme, o kolik vzrostly mzdy, což dokazuje naopak to, že se máme navzdory zvýšeným cenám líp než dřív, než se to podle názoru kritiků pokazilo.
Zrovna tak slyšíme, jak jsou na tom kvůli dnešní vládě špatně důchodci. Jenže současně jsou tu fakta svědčící o tom, o kolik jim vzrostly penze a jak si tito tudíž polepšili.
Nebo slyšíme ty, kdo slíbili zachraňovat náš státní rozpočet, jak se už zase chlubí tím, že udělali další dluhy, ale už ne takové jako dřív. A když dostanou šanci, jednoho dnes se prý dostanou až do stavu, kdy už státní dluh zvyšovat nebudou. A druhá strana? Kritizuje je za to, jak zmíněnými dluhy likvidují stát, což nelze tolerovat. Jenže ti, kdo kritizují nejhlasitěji, dělali v minulosti u moci dluhy ještě daleko větší.
Jedni kritizují to, jak je na tom náš stát špatně a že má tedy skončit s vydržováním si ukrajinských imigrantů, zatímco druzí svými údaji přesvědčují o tom, že se nám titíž Ukrajinci vyplácejí, protože pracují a odvádějí státu víc, než někteří z nich čerpají.
Podle jedněch bychom ekonomicky neobstáli bez Evropské unie, podle druhých z ní máme vystoupit nebo se o tom má prozatím aspoň uskutečnit referendum.
Prostě žijeme ve schizofrenní situaci. V zemi, která je taková i přesně opačná. A žijeme si pořád lépe, akorát se máme pořád hůř. Protože jsme čím dál tím bohatší, jenom jsme pořád chudší.
A na co se těším nejvíc? Až bude po volbách. Protože bude všechno jasnější. Ne lepší, to ne, ale aspoň jasnější. Jako obvykle se svedou problémy na odstoupivší vládu a pojede se dál. Obávám se, že do horoucích pekel.