Do problémů se může někdy dostat kdokoliv. A když už někdo v problémech je, musí se někdy obracet na ostatní s prosbou o pomoc. Platí to pro kohokoliv, od toho posledního prosťáčka až třeba po celé státy. A ani v naší zemi tomu není jinak.
Všichni víme, jak má postupovat a jak se chovat obyčejný smrtelník potřebující finanční pomoc. Musí si najít toho, kdo mu danou pomoc poskytnout může, pak musí splnit požadavky, jež se na něj kladou, aby se dočkal vyhovění své žádosti, a nakonec se musí s poskytovatelem oné pomoci náležitě vypořádat. Takže by si měl počínat mimořádně rozumně, aby neskončil v problémech s neplatičstvím a nezatáhl do toho nedej bože ještě i své blízké. Musí zvažovat, zda peníze potřebuje nebo ne, kolik jich potřebuje, a to ani ne tak proto, aby si nevzal půjčku příliš malou, ale naopak aby se nezadlužil zbytečně moc, jak vysoké splátky, úroky a poplatky zvládne hradit i jak by případně řešil potíže, které by nastaly, kdyby snad někdy shodou nešťastných okolností splácet nedokázal…
Všichni aspoň v hrubých rysech víme, jak si mají brát půjčky obyčejní smrtelníci. Protože jsme sami takovými obyčejnými smrtelníky, kteří mohou nebo by mohli někdy půjčku potřebovat a kteří jsou v tomto ohledu zároveň odkázaní jen sami na sebe.
A jak si má počínat stát, když půjčku potřebuje? Jestli si myslíte, že vlastně úplně stejně, máte pravdu. I stát, který si půjčuje, musí splácet, i ten hradí úroky a poplatky, i ten by si měl brát jenom tolik, kolik potřebuje a je schopen zvládnout.
Protože co se stane, když si obyčejný smrtelník nabere půjčky, ale nezvládne je v pořádku vrátit? Doplatí na to. Třeba i krachem.
A co se stane, když je na tom obdobně stát? Zdánlivě nic. Ale dočkejte času a uvidíte, že dopadne vlastně stejně jako prostý člověk. I stát může zkrachovat.
A proto bychom neměli fandit politikům, kteří nás zadlužují. Dluhy státu nebudou platit (jenom) oni, ale my všichni. I když z nich třeba nic nemáme.