Jak ví všichni, kdo alespoň někdy pracovali, a to bez ohledu na to, jaké formě výdělečné činnosti se věnovali, musí se z příjmů lidí platit daně. Jakmile si člověk přijde k nějakým penězům, hned se hlásí stát o svůj díl, který mu musí být odveden, aby se z takových prostředků zajistil chod této instituce.
A tak lidé dostanou svoji mzdu nebo si v podnikání přijdou k jistému zisku, a hned je jim napočítáno, kolik musí odevzdat a kolik si smí ponechat.
Takový výpočet daní je u nás náramně komplikovaný. A to zřejmě proto, aby lidé neviděli už na první pohled, o kolik je stát obírá, a nenapadlo je náhodou uvažovat nad tím, zda se jim za takto odváděné peníze dostává odpovídající protislužby.
Ovšem navzdory tomu je tu i jeden údaj, který realitu v této záležitosti prozrazuje. A tím je takzvaný den daňové svobody. Což se dá jednoduše vysvětlit tak, že si představíme, jako bychom do uvedeného dne odevzdávali veškeré své příjmy státu a po tomto dni si je mohli ponechávat.
Letos tak našinci pomyslně pracovali na stát do 24. června. Skoro celou první polovinu roku šly jakoby veškeré naše příjmy státu, a teprve nyní si to, co si vyděláme podnikatelskými aktivitami nebo co nám dá zaměstnavatel, můžeme celé ponechávat. Neboli z každé letos vydělané tisícikoruny odevzdáme skoro pět stovek státu.
Je to znatelně horší výsledek, než jaký byl u nás zaznamenáván v minulosti. Loni byl den daňové svobody skoro o měsíc dříve, tedy jsme odevzdávali státu znatelně menší díl svých příjmů. A na vině tohoto pohoršení si je prý koronavirová pandemie, jež si žádala vyšší státní výdaje.
Ovšem bohužel výdaje, jež neměly nejednou mnoho společného s efektivním hospodařením a zdravým rozumem. Co si budeme povídat, že? Populistické zvyšování penzí, utrácení za nesmysly, omezující rozhodnutí nemající opodstatnění…
Ale co s tím naděláme, že? Nic. Aspoň tedy do nejbližších, podzimních voleb.