Když se nad tím tak zamyslíte, určitě mi dáte přinejmenším zčásti za pravdu v tom, že jsou peníze něčím, bez čeho by se snad ani nedalo žít. Protože kamkoliv se kolem sebe podíváme, všude se nabízí něco, co si našinec může koupit, aby si tím usnadnil, zkvalitnil nebo i vysloveně umožnil svůj život. A pokud pak tento peníze nemá, nic si za ně nemůže koupit, ani kdyby to třeba potřeboval sebevíc. A protože si leccos, co k životu potřebujeme, nedokážeme jinak než ve formě koupě opatřit, je v případě nedostatku finančních prostředků zle.
Peníze tedy potřebuje každý. Jenže je velice dobře známo, že k těmto nepřijde nikdo jenom tak, kdykoliv si usmyslí. Peníze se nerozdávají na každém rohu, a ten, kdo je chce mít, si je tedy logicky musí nejprve vydělat. Tedy musí odvést určitou práci, za niž je těmito odměněn.
Ovšem je smutné, že ne každou prací a ne vždy se dá vydělat tolik, aby to na život stačilo. Ačkoliv český průměrný plat vypadá vzhledem k cenám spotřebitelského koše dobře, ne každý takové příjmy má. Většině našinců se může o takovém průměru jenom zdát, a kdo je hluboko pod tímto, logicky nemívá na rozhazování. A často ani na zásadní věci. A pak se tedy utahuje opasek nebo se hledají metody, jak si přijít k nějaké té koruně navíc. Což ale není nejednou korunováno úspěchem.
I když jsme tedy takzvaným sociálním státem, ve kterém nejsou pomyslné příjmové nůžky mezi bohatými a chudými zase až tak moc rozevřené, i když je u nás podle názoru statistiků velice nízký výskyt příjmové chudoby, nejsme na tom po stránce financí většinou zase až tak dobře.
Což není radostné konstatování.
A ještě neradostnějším faktem je to, jak enormně narůstá náš státní dluh, který se týká každého z nás a který tedy bude dříve či později nutno splácet. Což bude povinností i pro ty chudé v našich řadách. A bude to určitě bolet ještě víc než to, co dnes považujeme za chudobu.