Každý z lidí, kteří u nás žijí, se musí určitým způsobem zapojit do dění, které ve společnosti jako celku probíhá. Nikdo už dnes u nás nemůže být pomyslným ostrůvkem, který si žije naprosto izolovaně v moři toho, co ho obklopuje.
Každý musí ve společnosti nějak fungovat. Musí přinejmenším dodržovat základní zákony, aby nebyl nikým popotahován a trestán. A logicky ani to nestačí, protože v takovém případě by byl dotyčný bezprizorným bezdomovcem, který by neměl nikdy a za žádných okolností na růžích ustláno, jemuž by unikalo všechno to, co se ostatním lidem nabízí a co je obvykle bráno jako něco běžného, jako samozřejmost.
Plnohodnotný život lze vést jedině v případě, že se člověk dostatečně zapojí do společnosti. Tedy že naváže žádoucí mezilidské vztahy a že se zapojí i do ekonomických procesů, jež ve společnosti probíhají.
Ano, jsou to i ekonomické záležitosti, bez nichž se nedá existovat, bez nichž by žádná společnost nemohla fungovat. Protože nikdo nedokáže všechno, a tak je třeba rozdělit si role. Každý člen společnosti by měl dělat to, co umí nejlépe nebo aspoň dobře a co je pro ostatní lidi užitečné, měl by ostatním předávat plody svého snažení a za ně si dopřávat naopak využití toho, co podobně nabízejí na trhu ti ostatní. Každý by se měl zapojit do procesů směny zboží a služeb, tedy do prakticky nepřetržitého procesu obchodování s čímkoliv.
Jenom ten, kdo tak činí, je pro ostatní užitečný, jenom ten je plnohodnotným členem určitého společenství a jenom ten také může žít na adekvátní úrovni.
A co ti ostatní? Ti by vlastně měli dopadnout přesně v duchu zprofanovaného hesla ‚kdo nepracuje, ať nejí‘. Což se ale nejednou neděje. A je to dobře nebo špatně, že se dává možnost solidního života i těm, kdo žádné skutečné hodnoty nevytvářejí? To už je věc názoru, jenž se může lišit. A pokud chcete znát názor můj, měl by být dopřán důstojný život na úkor těch pracujících jenom dětem a prokazatelným invalidům. Ti ostatní by měli být sami svého štěstí strůjci.