Peníze jsou skvělá věc a mít je je považováno za terno. Protože určitě znáte ten pocit, když máte naditou peněženku, nebo si tento aspoň dokážete představit, pokud jste na tom tak dobře ještě nikdy nebyli, a určitě si dokážete představit, v čem se tento pocit liší od pocitů toho, kdo nemá v kapse ani vindru.
Ovšem navzdory tomu je přece jenom skutečností i to, že ne vždy je pocit z plné peněženky úplně stejný. Protože ony nejsou peníze jako peníze.
Známe to i z naší současnosti, a ještě daleko lépe to znají ti starší z našich řad z dob minulých. Pamatujete, vy řádově čtyřicetiletí a starší? Vzpomínáte, jak tomu bylo za dob ‚minula‘?
Ano, i tehdy jsme měli své peníze, československé koruny, z nichž stokoruna (ne ta s Gottwaldem) byla dokonce považována za jednu z nejkrásnějších bankovek světa, ale čeho jsme tehdy přesto byli svědky? Toho, že i když jsme tyto peníze všeobecně přijímali a platili jimi, přesto jsme je – pokud byla ta příležitost – rádi směňovali za měny jiné. A to pochopitelně ty ze zemí na západ od našich hranic, jež byly sice také jenom penězi, ale i tak…
Prostě jsme žili v dobách, kdy se za oficiální peníze nedalo koupit mnohé z toho, co bylo k dostání za peníze takzvaně konvertibilní, tedy volně směnitelné. A kdo chtěl něco lepšího, sháněl nedostatkovou měnu západní. Kvůli pokřivenému trhu pochopitelně v mnoha případech nelegálně. A ze stejného důvodu pak prahnul po cizích penězích i ten, kdo chtěl někam vycestovat, protože naše měna nebyla na západě, v kapitalistické cizině, uznávána, tam si za ni nebylo možné koupit zhola nic.
Prostě tu byly dvě sorty lidí. Ti, kdo měli nějakou žádoucí měnu západní, a ti, kdo se museli spokojit s měnou domácí, nepříliš atraktivní.
A byť se u nás v tomto ohledu mnohé změnilo, něco z toho doposud přetrvalo. I když už o západních měnách nesníme, protože si je u nás můžeme kdykoliv libovolně nakoupit, přece jenom naše koruny dodnes nejsou v zahraničí plnohodnotné.
Ale přesto o ně už dnes stojíme. A nestojíte-li o ně, klidně si je od vás vezmu.