Pokud má někdo vyrovnaný rozpočet, vede v zásadě spokojený život. Tento není pod tlakem kvůli tomu, že má platit něco, na co se mu peněz nedostává, tento nemusí trnout, co přinesou příští dny.
Pokud má někdo rozpočet přebytkový, je na tom ještě lépe. Protože má kromě prve zmíněných výhod navíc ještě i jistotu, že se nedostane lehce do problémů, pokud by mu snad někdy něco nevyšlo. Má finanční rezervu, kterou by pokryl případné nenadálé výdaje.
Zatímco ten, kdo má výdaje převyšující příjmy, respektive dokonce dluhy, je na tom nezáviděníhodně. Protože o osudu někoho takového rozhodují vlastně především jeho věřitelé a jejich ochota mu s nějakým tím placením počkat, případně mu nějaké dluhy dokonce odpustit. V což se sice dá doufat, ale často bohužel jenom doufat.
Platí to pro lidi, ovšem nejen pro jednotlivce. Úplně stejně jsou na tom i celé regionální útvary, respektive státy či uskupení států. I u nich platí, že mít peníze znamená nemít těžkosti, a naopak.
Jenže stejně jako jsou jednotliví lidé, kteří jsou finančně schopní a zodpovědní, a vedle nich ti, kteří se snad i vysloveně řídí heslem ‚po mně potopa‘, jsou na tom obdobně i státy. U kterých je ale lepší a zároveň i horší to, že to takové státy nebolí. A dlouho to nebolí ani jejich občany. A když to začne ‚bolet‘, je už docela pozdě, a i případný návrat k normálu nebude zrovna jednoduchý.
Politici jsou tedy ke státním financím velice často lhostejní, někdy se k nim chovají dokonce i vysloveně macešsky. A to právě proto, že tito tuší, že si na státní dluh mohou zajistit jistý stupeň popularity u lidí, kteří nemyslí na budoucnost a kterým je ona známá košile bližší než kabát. Protože než dojde na následky takového počínání, budou tu více a tu méně zapomenuti. Už se ani nevzpomene, kdo že to vlastně stál u kormidla, kdo byl na počátku procesu, který skončil tím, že šel stát jako pomyslná loď ke dnu. Bez takových kapitánů na můstku.