Daně jsou ‚trestem‘ za to, že si člověk vydělává, nakupuje nebo prostě vykonává nějaké transakce majetkové povahy nebo něco jednoduše vlastní. Právě z těchto záležitostí si stát bere svůj díl, ať už se to dotyčnému poplatníkovi líbí nebo ne.
Co se druhů daní týká, lze si je rozdělit třeba na přímé a nepřímé.
- Přímé jsou ty, jež platí každý poplatník na svůj vlastní účet.
- Jako nepřímé se pak nazývají ty, které jsou hrazeny plátcem daně na účet poplatníka, od kterého nejprve tuto daň přijme.
Tyto pak lze rozčlenit na:
- Daně z příjmů, které platí fyzické osoby a které se přiznávají v daňovém přiznání.
- Daně z příjmů právnických osob.
- Daně srážkové u zdroje.
- Daně dědické.
- Dně darovací.
- Daně z převodu nemovitostí.
- Daně z nemovitých věcí.
- Daně z nabytí nemovitých věcí.
- Silniční daně.
- Daň z přidané hodnoty.
- Spotřební daň.
- Ekologická daň.
To vše se musí platit, aby si stát přišel na své a člověk od něj měl pokoj. Přičemž existuje i jistá možnost si některé z daní snížit, respektive si od nich něco odečíst. Což je možné v následujících případech:
- podpora charitativních akcí
- podpora kulturních počinů
- podpora výzkumu
- podpora sportovních akcí
- či podpora činností propagačních
O hodnotu darovanou na tyto účely se obvykle snižuje základ, ze kterého se vypočítává daň z příjmu.
To ale není případ zdravotního či sociálního pojištění, u nichž se zpravidla s žádnými úlevami počítat nedá.
Nastavení a výši daní určuje státní správa. A lidé to jinak než případně ve volbách politické reprezentace nijak ovlivnit nemohou. Prostě dostanou nařízeno, kolik mají zaplatit, a je to. Mohou brblat, ale nic s tím nenadělají.
Pokud tedy nevykoumají nějakou tu skulinu, jak stát ošidit, jak si daně navzdory nařízení zkrátit, nebo nemají dostatek drzosti na to, aby nezaplatili. Což se ale bohužel většině lidí vymstí, protože je odedávna pravdou, že ‚na prostý lid platí přísnost‘.
Lidé jsou tu přece od toho, aby platili chod státu. Bez ohledu na to, zda to v něm chodí tak, jak má, nebo ne.