Když jsem byl za minulého režimu ještě malý, bál jsem se toho, čím nám vládnoucí soudruzi hrozili. Třeba jsem měl svíravý pocit, že kdyby u nás náhodou někdy vyhrál kapitalismus, mohl bych se ocitnout mezi nezaměstnanými a potom umírat někde pod mostem hlady. A kdo tu dobu zažil jako já, nejspíš se tomuto mému názoru nesměje. Protože to vypadá humorně pro ty, kdo to nezažili nebo už stihli zapomenout, ale doba byla taková a naše výchova jakbysmet. A když do někoho hustí všeobjímající propaganda stále totéž, stane se to stokrát opakované pro kdekoho pravdou. A když se mu to opakuje ještě daleko častěji bez možnosti to uvést na pravou míru, uvěří dítě lehce.
Takže jsem se tehdy bál a doufal, že u nás už nikdy kapitalismus nenastane. Ale on nakonec nastal. A jistě se nebudete moc divit, když řeknu, že ony moje zmíněné představy z dětství vzaly poměrně rychle za své. Protože jsem zjistil, že se při své pracovitosti dokážu bez problémů uživit. Že najdu práci a mohu ji vykonávat, aniž bych byl nějak přehnaně vykořisťován. A jak čas běžel, dospěl jsem při pohledu na své okolí k poznání, že nejsem ani zdaleka jediným takovým ‚šťastlivcem‘. Protože i lidé kolem mě vesměs práci nacházeli a vydělávali si. A žili a žijí lépe než za dob komunistických jistot. A ti, kdo o práci nezavadili, o ni vesměs ani neusilovali nebo nadále žili v zakořeněném bludu z minula, že jim někdo bude dávat peníze za nic. Což pochopitelně za kapitalismu nejde.
A ona nezaměstnanost u nás není žádnou tragédií. Jistě, jsou i lidé, kterým štěstí právě nepřeje, ale za současné řádově čtyřprocentní nezaměstnanosti skutečně není v průměru žádný problém uplatněn najít. Člověk jenom musí chtít pracovat a třeba i akceptovat skutečnost, že nemůže vždy dělat jenom to, co by se mu líbilo. V únoru jsme tu třeba měli 268.579 volných pracovních míst při 296.107 nezaměstnaných. Takže se katastrofa nekonala. A jsem přesvědčen, že se ani konat nebude.