Lidé chtějí už odedávna někde bydlet, a to nejlépe tam, kde si mohou počínat tak, jak chtějí, a odkud je nikdo nemůže vystěhovat, kdykoliv si to usmyslí. A proto mnozí využívají možnost, jež je jim na rozdíl od časů totality dána, a kupují si nemovitosti do soukromého vlastnictví. A na rozdíl od nejednoho typu jiných výdajů jim to rozhodně nelze mít za zlé, protože bydlení patří mezi nesporně důležité záležitosti.
Ovšem touha mít vlastní bydlení vedla a vede spolu s existujícími možnostmi, kapacitami a cenovými poměry k tomu, že jsou takové vlastní nemovitosti stále dražší a dražší. Čímž jsme se u nás v podstatě dostali do začarovaného kruhu. Nemovitosti zdražují a jejich rostoucí ceny tlačí lidi k tomu, aby si své bydlení koupili, respektive činí nemovitosti vzhledem k růstu jejich cen zajímavými investičními možnostmi. A rostoucí poptávka pak pro změnu žene jejich ceny ještě výše. A tak pořád dokola.
A tak není mnoho našinců, kteří by si mohli koupit vlastní nemovitost rovnou za své úspory. A stále hojněji jsou využívány hypotéky, tedy vysoké půjčky s dlouhou dobou splatnosti určené právě ke koupi nemovitostí.
Vzhledem ke stávající a výše popsané situaci tak už koná i Česká národní banka. Ta už dříve omezila a v současnosti zachovává poměr výše hypotečního úvěru a hodnoty zastavené nemovitosti na devadesáti procentech, tj. neumožňuje koupit si nemovitost plně na hypotéku, bez finanční spoluúčasti kupujícího. Protože jsou podle ČNB byty v naší zemi cenově nadhodnocené, a to v průměru o osmnáct procent a v některých lokalitách až o čtvrtinu ceny. Ceny nemovitostí jsou našponované, protože je o ně prostě enormní zájem. A to představuje riziko pro domácí bankovní sektor.
Ve srovnání s koncem roku 2013 jsou u nás dnes nemovitosti dražší asi o sedmdesát procent. A čím více po nich lidé touží, tím víc tyto stojí. A chraň nás pánbůh, pokud by nastala krize, v níž by ti, kdo mají hypotéky, přestali mít na splácení. Vzhledem k tomu, jak velká bublina by tu praskla.