Našinci se na důchod těší i netěší. Těšíme se na něj především proto, že už nebudeme muset chodit do práce a budeme moci doživotně čekat jenom na peníze, jimiž nás bude vydržovat tatíček stát. A možná ne jen tatíček stát. Celý produktivní život si totiž povinně platíme důchodové pojištění, někdo si k tomu spoří ještě někde jinde, a tak očekáváme zúročení těchto finančních obětí.
O tom, jak se na takový důchod těšíme, svědčí hlavně nevole související s prodlužujícím se věkem, od kterého získáme na takovou penzi nárok. I když je jasné, že ty bezpracně získávané peníze nebudou vesměs zase až tak velké. A že je vyplácená penze spolu s dostatkem volného času vlastně jedinou předností oné doby, kdy už jenom – ať se vám to líbí nebo nelíbí – čekáme na jedinou jistou perspektivu, jíž je smrt.
A když se do důchodu dostaneme? Často si začneme stěžovat. A to ne (jen) proto, že na to máme času habaděj, ale i proto, že je tu často důvod ke stěžování si. Prostě bychom chtěli dostávat víc peněz, než kolik nám vypočítají. A taková nespokojenost je někdy znát. Třeba i volby jsou jí významně ovlivňovány ve prospěch levičáků a populistů.
Ale mají si našinci vlastně právo na něco stěžovat? Ano i ne. Ale spíše ne. Mohou totiž být kritičtí jenom na adresu těch z vládních politiků, kteří neumí nebo nechtějí rozumně hospodařit se státními penězi, a tudíž se zasluhují o to, že nemohou být důchody větší. Ale jinak… Jinak ať si nespokojenci stěžují spíše a hlavně na sebe. Protože…
-
Kdo z nás si udělal a vychoval aspoň dvě děti, poplatníky, kteří mají průběžný důchodový systém financovat? A kdo má dítě jedno nebo žádné a tím snížil i příjmy důchodového systému?
-
Kdo z nás pracoval a vždy čestně odváděl důchodové pojištění? A kdo někdy dostal jen peníze na ruku, které nezdanil, pracoval jen na dohodu nebo načerno, a tím pádem v důchodu doplácí jen na svou dřívější lakotu?
-
Kdo neignoroval zprávy o tom, že se jednou (míněno v současnosti) stane důchodový systém nezvladatelným a měl by si i sám šetřit, o čemž se tu mluví i na nejvyšší úrovni už řádově pětatřicet let?
Prostě chceme chodit brzy do důchodu a brát velké peníze. Které ale i naším přičiněním nejsou k dispozici. A můžeme tak být vlastně rádi, že vůbec nějakou penzi dostáváme.