Vládní politici jsou obvykle voleni svým lidem. A pokud jde o volbu demokratickou, měli by se svému lidu, svým voličům, také zodpovídat ze své činnosti. A pokud tedy třeba dělají dluhy, které zatěžují a budou zatěžovat jejich poddané, měli by takové své počínání napravit a stydět se natolik, že odejdou od válu. Protože nechat se lidmi zvolit, pak z jejich daní pobírat plat a na oplátku škodit není rozhodně něco, co by se mělo dít.
Ale realita je přinejmenším u nás v Evropě docela jiná. Vlády bez rozdílu dělají státní dluhy a politici se při pohledu na takové deficity ani nezačervenají, natož aby se poroučeli. Drží se moci, dokud je nevystřídají jiní, kteří v podobně ekonomicky zrůdném počínání pokračují.
Když je tomu tak, měl by zakročit lid. Nemělo by se ani čekat na regulérní volby, jakkoliv ty jsou tím nejlepším způsobem, jak vlády měnit za lepší, mělo by se protestovat a sesazovat. A třeba i trestat. Jenže lidé už rezignovali. Záleží jim na obsahu vlastních peněženek, ale nikoliv na státní kase, aniž by si uvědomovali, že i peníze státu jsou jejich penězi. A dluhy státu jsou i dluhy všech jejich občanů.
Politici tedy ruinují své země. Někteří to voličům dokonce slíbí, jiní slibují boj proti dluhům, ale skutek nakonec utek, a dluhy rostou a rostou.
Vezměme si třeba takové Řecko. To dluží dokonce 165,5 procenta svého hrubého domácího produktu, takže měl-li by se jeho státní dluh zaplatit, musela by země přes rok a půl odevzdávat věřitelům naprosto všechny hodnoty, které se tam vytvoří.
Chlubit se nemůže ani druhá nejzadluženější země eurozóny, Itálie, mající dluh ve výši 140,6 procenta hrubého domácího produktu, ale pyšná na sebe nemůže být ani celá eurozóna, která má dluh v průměru ‚jen‘ 89,9 procenta HDP.
Vlády prostě hospodaří prachbídně. Rozházejí to, co dostanou na daních, a pak klidně ještě prodávají své dluhopisy. A nesejde jim na tom, jak, kdy a kdo to po nich zaplatí.