Už dávno je skutečností, že my lidé potřebujeme peníze. A že jich chceme mít vždy dost a nejlépe víc než dost. Bylo tomu tak – což mnozí z našinců pamatují – i za dob socialismu, kdy jsme si měli být všichni víceméně rovni, ale kdy přesto leckdo melouchařil nebo zkoušel ledacos, jen aby měl víc než ti druzí, a bylo tomu tak jistě i ještě dřív, což ale osobně nepotvrdím, protože jsem tehdy nežil, a jen to logicky vyvozuji. A ani dnešní doba na tom nic nezměnila. Spíš ještě zvýraznila touhu lidí po penězích, protože už dnes není ten bohatý automaticky ten špatný.
Ale po letech kapitalismu jako bychom se vraceli do socialistických časů. Všichni chceme mít hodně peněz a díky kapitalismu je hypoteticky mít můžeme, ale musíme vědět, jak na to, a také nám musí přinejmenším do jisté míry i přát štěstí. A když tomu tak není? Pak nadáváme na poměry a kritizujeme obvykle ty ostatní. Dnes hlavně vládu. Protože za té předchozí jsme se měli přece tak skvěle! Příjmy nám stát navyšoval, ceny nerostly, a tak jsme si žili jako v bavlnce. A na negativa oněch dob ochotně zapomínáme. Kdežto máme novou vládu, která nám prý přinesla vysokou inflaci a pokles reálných a nejednou i nominálních příjmů. Což je pravda, byť samozřejmě jenom zčásti; protože to není jenom současná vláda, která za zhoršení našich životních podmínek může.
My lidé chceme mít prostě pořád víc peněz, chceme mít možnost si toho pořád víc i kupovat. A běda těm, kdo nám to neumožňují!
Ale na něco zapomínáme. A to na svůj díl zodpovědnosti za sebe samotné. Ano, stát nám nedává to, co bychom chtěli, ekonomické podmínky mnoha z nás nejsou takové, jaké bychom si přáli, ale co takhle se zamyslet nad tím, zda i sami děláme dost pro to, abychom se měli dobře? A co kdyby tedy mnozí z nás přestali nadávat na poměry a stát tu s pomyslnou nataženou rukou a začali něco dělat?