Už odedávna všichni moudří lidé vědí, že chce-li po nich někdo půjčku, musí si ho před poskytnutím peněz co nejdůkladněji prověřit. Zjistit si solventnost a důvěryhodnost onoho žadatele, ujistit se, zda jsou peníze, které se půjčují, na dobrou a rozumnou věc, a zda se nerozkutálejí a nenávratně nezmizí.
V případě jednání s jinými lidmi si tak snad někteří z nás i počínají. Ovšem státní dluhopisy, to je jiná.
Vezměme si třeba za příklad náš stát. Ten už prodával své dluhopisy opakovaně, a to i našim občanům, a to proto, aby těmito financoval deficit státního rozpočtu. A nic proti tomu, kdyby šlo o peníze na dobrou věc, jež se v budoucnu určitě vyplatí, tedy o investici, na niž se zrovna státních peněz nedostává, respektive kdyby šlo o určitou pomoc státu v dobách krize, kdy se prostě nedá ani při bezchybné ekonomické politice uspět.
Jenže všichni dobře víme, jak se věci mají. Naši vládní politici se už po léta netají tím, že jim vlastně ani nejde o dosahování vyrovnaného či ještě lépe přebytkového rozpočtu, že tito s každoročním deficitem vlastně počítají a ještě ho obhajují jako dobrou věc. Jen vzpomeňme, jak nám do očí tvrdili, že se vlastně máme zadlužovat, protože je náš státní dluh příliš nízký, že je to div ne učiněné terno, když stát dluhy má.
A lidé na to tatíčkovi státu pokaždé skočí. Mají za to, že je to jistá investice, těší je, že za to dostanou mrzký úrok přesahující nepatrně běžné úrokové míry bankovní. Jenom vloni tak byly našinci nakoupeny státní dluhopisy za 15,1 miliardy korun, což je skoro o polovinu víc než v roce 2019. Lidé si nakoupili reinvestiční a protiinflační dluhopisy a svěřili tak své peníze na hned více let… Komu vlastně?
Státu. Tedy někomu, kdo umí prostřednictvím svých současných vládních politiků peníze jenom rozhazovat. Protože když tyto dojdou, on mu přece zase někdo půjčí. Protože ten, kdo půjčí, dostane lepší podmínky než někde v bance. A pak to stát takovým investorům vrátí. Z jejich vlastních budoucích daní.